Igor Alexejevič Djatlov (23)

13.1.1936 - 2.2.1959
Organizátor a vůdce výpravy. Dle všeho vzorný a aktivní student, sám dokonce vynalezl závěsná kamínka do stanu, která na svých výpravách využíval. Měl bohaté zkušenosti, co se týče výprav do oblasti Uralu.
Údajně měl být zamilovaný do Zinajdy Kolmogorovové. V jeho bundě našli vyšetřovatelé právě její fotku.Student 5. ročníku Fakulty radiotechniky UPI (Uralská státní technická univerzita).

Zinajda Alexejevna Kolmogorovová (22)

12.1.1937 - 2.2.1959
Spoluorganizátorka výpravy. Zůčastnila se několika expedic na Ural, byla aktivní iniciátorkou sportovních akcí na univerzitě. Vstřícná, společenská, velmi oblíbená v kolektivu. Dlouholetá kamarádka Igora Djatlova.Studentka 5. ročníku Fakulty radiotechniky UPI.

Jurij Nikolajevič Dorošenko (21)

29.1.1938 - 2.2.1959
Nějakou dobu vážnější partner Zinajdy Kolmogorovové, po rozchodu zůstali přáteli. Vznětlivý, impulzivní, nicméně s nikým ve skupině zjevně nebyl v konfliktu.Student 4. ročníku Fakulty manipulačních strojů UPI. 

Jurij Jefimovič Judin (21)

19.7.1937 - 27.4.2013
Od výpravy se, ke svému velkému štěstí, oddělil kvůli chronickým revmatickým potížím. Jediný přeživší této tajuplné události. Později se aktivně podílel na pátrání a identifikaci věcí, patřících členům výpravy.Student 4. ročníku Fakulty strojů a ekonomiky UPI.

Alexandr Alexandrovič Zolotarjov (38)

2.2.1921 - 2.2.1959
Podle mnohých nejzáhadnější postava celé expedice. Nikdo z členů výpravy ho pořádně neznal, připojil se k nim na poslední chvíli jako lyžařský instruktor. Expert na přežití, elitní voják z Druhé světové války. Získal čtyři vojenská ocenění, po válce vstoupil do Komunistické strany. Rád se toulal, miloval luxus a údajně byl i lamačem ženských srdcí. Na těle měl mnoho 'podivných' tetování.
Na výpravu si s sebou vzal státní dluhopisy v hodnotě zhruda 12 průměrných sovětských platů.Absolvent Institutu tělesné výchovy v Minsku (1951).

Rustem Vladimirovič Slobodin (23)

11.1.1936 - 2.2.1959
Etnický Rus s tatarským jménem. Slušný, nenápadný, atlet, alpinista, vytrvalostní běžec. Syn profesora na jedné ze sverdlovských univerzit.Absolvent strojní fakulty v Čeljabinsku (1958). 

Ljudmila Alexandrovna Dubininová (20)

12.5.1938 - 2.2.1959
Tvrdohlavá, urážlivá dívka, ale také beznadějná romantička. Aktivní zpěvačka, fotografka, vášnivá turistka a schopná atletka. V roce 1957 ji údajně kolega omylem postřelil při čištění pušky, což snášela statečně, aby neobtěžovala ostatní.Studentka 4. ročníku Inženýrsko-ekonomické fakulty UPI.

Georgij Alexejevič Krivoniščenko (23)

7.2.1935 - 2.2.1959
Přítel Igora Djatlova, se kterým se v minulosti účastnil prakticky všech výprav. Vtipálek, bavič, 'dvorní šašek' skupiny. Výborný hráč na mandolínu.Absolvent stavební fakulty v Čeljabinsku, kde vystudoval konstrukci a hydrauliku (1957). 

Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles (23)

5.6.1935 - 2.2.1959
Syn francouzského komunisty, popraveného při stalinských čistkách. Narodil se v koncentračním táboře pro politické vězně. Na rozdíl od ostatních žil ve skromných finančních poměrech. Empatický, přátelský, vtipný, pečlivý.Absolvent Stavební fakulty UPI (1958).

Alexandr Sergejevič Kolevatov (24)

16.11.1934 - 2.2.1959
Vážný, pedantský, metodický. Alexandr měl za sebou bohatou laboratorní kariéru, UPI začal studovat již jako absolvent bášké univerzity v oboru metalurgie těžkých neželezných kovů. Byl expertem na nerosty a drahé kovy.Student 4. ročníku Fakulty fyziky a technologie UPI.

Djatlovova výprava měla být zdravě vzrušující expedicí skupiny studentů do sněhových závějí na hřebenech Uralu. Výprava, kterou neměl v budoucnu nikdo znát a vzpomínat na ni, protože takových se po světě denně uskuteční stovky. Tahle jedna se ovšem zapsala do historie a to nevysvětlitelnou - dodnes nevysvětlitelnou - smrtí všech jejích účastníků.

Píše se leden 1959. Devět studentů s jedním zkušeným, horským průvodcem, se s veselou náladou vydává do vesnice Serov, kde se má jejich tůra začít. Vybavení mají perfektní, dostatek jídla a dokonce i provizorní kamínka, aby je zahřála v nemilosrdných ruských mrazech. Všichni jsou již zkušení alpinisté, dokonale připravení na náročný terén, který Ural garantuje.

Únor, 1959. O týden později jejich mrtvá, znetvořená těla přikrývá sníh. Nikdo neví, co se děje. Nikdo neví, na co zemřeli. A ti, kdo se vydávají po stopách nešťastné výpravy nacházejí....vlastně nenacházejí absolutně žádné stopy.

Cílem výpravy byl vrchol hory Otorten, což v překladu znamená 'Místo, kam nechoď'. Nešťastně, předčasně ukončena byla pod horou Kholat Syakhl, neboli 'Mrtvou horou' (někdy špatně interpretováno jako 'Hora mrtvých'). Domorodci z kmene Mansijů považují obě místa za velmi posvátná, dokonce se sem bojí chodit a zakazují vstup zejména ženám. I tato shoda jmen a pověr dodává události tak mrazivý nádech. 

První zastávkou skupiny je město Serov. Zde si výpravu zapamatovalo poměrně velké množství svědků, kteří vypověděli, že byli veselí a panovala mezi nimi dobrá, rozjařená nálada. O všem vyprávějí krátké zápisky, které střídavě studenti zapisují do společného deníku. Nic nenaznačuje, že by mezi nimi panovaly nějaké nespory, či obavy. Okolo půl sedmé večer nasedají na vlak do vesnice Ivdel, dále pak pokračují přes Šipičnoje až do osady Vižaj, posledního obydleného místa na severu Sverdlovské oblasti. Odtud už je čeká jen holý sníh, jehličnaté lesy a vítr.

Nejprve povozem, potom na sněžnicích po ledě řeky Lozvy postupuje expedice vpřed. Údajně se setkávají s cizincem, který výpravu před čímsi neurčitým varuje. U Jurije Judina se začínají objevovat první revmatické potíže. Následující den je nucen se od výpravy oddělit, protože by nemusel cestu až na Otorten zvládnout - toto mu zachránilo život.

Výprava pokračuje po řece Lozvě, následně se od ní odchýlí do údolí řeky Auspija. Zde, na jejích březích objevují na stromech značky domorodých Mansijů, kterým ale nikdo nerozumí. Dost možná se s nimi i setkávají, toto není v jejich deníku blíže specifikováno. 

Večer se u řeky utáboří, atmosféra trochu houstne, když Ljudmila Dubininová odmítne zašítstan a osamoceně trucuje. Večer se slaví narozeniny Alexandra Kolevatova. Další den se vydávají znovu na cestu, opouštějí koryto řeky a razí si cestu vzhůru sněhem. Podle zápisků Igora Djatlova nebyla cesta vůbec jednoduchá, postupovali rychlostí zhruda 1,5-2 kilometry za hodinu. Kvůli silnému větru se výprava stáčí znovu k řece, zde na kraji lesa rozdělává další, předposlední tábořiště.Toho dne, tedy 31.1.1959 Nikolaj Thibeaux-Brignolles pořídil fotografii, která rozvířila vášně záhadomilců po celém světě. Mnozí tvrdí, že je na ní zachycen jakýsi sněžný muž, který je určitě zapleten do pozdější tragédie. Jiní zase konstatují, že jde jen o rozmazanou fotku člena výpravy, který se mohl do lesa vypravit třeba na toaletu. 

Výprava se vydala utábořit až nesmyslně nízko do údolí, překročila jeden potok a strž. Proč by to dělali? Muselo jim být jasné, že se další den budou muset vydrápat zase zpátky, do téhož kopce, touž cestou. Leda by se báli tábořit výš, protože na fotografii je skutečně někdo nebo něco, co výpravu vyděsilo?  

Poslední zápis v deníku zní: ,,Unavení a vyčerpaní jsme připravili nocležiště. Dřeva je málo. Neduživé, syrové jedle. Táborák jsme rozdělali na dřevech, protože se nám nechtělo kopat díru. Večeříme přímo ve stanu. Teplo. Je těžké si představit takový komfort někde na hřebeni, s pronikavým vytím větru, stovky kilometrů od obydlených míst."Autorem zápisu je Igor Djatlov. Nic nepůsobí neobvykle, nic nenapovídá, že by výpravu něco trápilo a nebo se cítila čímkoliv ohrožena. Zápis nám o jejich konci nic neprozrazuje. Dál už musí vyšetřovatelé postupovat pouze podle fotografií a stop, které po sobě devět nešťastníků zanechalo. 

Ráno se výprava balí, dle fotografií v dobré náladě. Na místě nechávají jakési provizorní skladiště, kam odložili 53kg potravin, včetně 4kg másla a 11kg cukru, které si chtěli vyzvednout po cestě zpátky. Nikdo netuší, že jim nezbývá ani čtyřiadvacet hodin života. Zajímavé je, že na místě skladiště později vyšetřovatelé našli jeden pár lyží. Komu patřily? A kdo by se bez nich vydal do hlubokého sněhu, aby si tak těžce zkomplikoval putování? 

Výpravě se podaří ujít cca jen dva kilometry do svahu, než je silný vítr donutí rozbít tábor na úbočí Kholatu - Mrtvé hory. Dostáváme se tak na místo finálního dějství, místo, dnes pojmenované Djatlovův průsmyk.

Poslední snímek vůbec, pořízený Krivoniščenkovým fotoaparátem. 

Výprava večeří, pomalu se ukládá ke spánku. Nikolaj Thibeaux-Brignolles byl zřejmě venku močit, jelikož je jako jediný dobře oblečen a obut. Na desítky kilometrů daleko je jen temnota, sníh, vítr a led. Sníh dosahuje výšky 1,22 metrů, teplota klesla až k mínus třiceti stupňům Celsia. Nečas venku přímo kontrastuje s teplem a pohodou uvnitř stanu. Ale přesto se něco děje. Něco, co donutí všechny členy výpravy, aby rozřezali stan zevnitř a vyběhli do noci, nazí, dezorientovaní, odsouzení zemřít.

Rozbor potvrdil, že stan byl skutečně rozřezán zevnitř. Uprchlíci, pouze ve spodním prádle a ponožkách, se nejdřív chaoticky motali kolem stanu a pak zamířili severovýchodně, k hranici lesa kousek níž na svahu. Zvláštní je, že se nepřesouvali za sebou, jak je pro pohyb ve sněhu praktické, ale v rojnici, v řadě vedle sebe. Podle stop neutíkali, ale šli normální chůzí, dle rozestupu stop se možná i drželi za ruce, skutečně jako na porážku. Jeden z nich zde upustil stále svítící baterku, později byla nalezena vybitá.

Zastavili se pod cedrem, rostoucím kousek od okraje lesa. Vyšetřovatelé našli několik ohořelých větví, zřejmě od ohniště, na cedru byly do výšky pěti metrů ulámány větve. A zde také leželi naši první mrtví, částečně ohořelí Krivoniščenko a Dorošenko.

Georgij Krivoniščenko ležel na zádech, mezi zuby měl kus kůže ze své ruky. Kousky jeho kůže byly i na stromě a na odlámaných větvích. Měl modřiny na čele, spánkové kosti a pár dalších místech na těle. Chybí mu nos - vlivem mrazu, nebo fyzického útoku?

Jurij Dorošenko ležel na břiše, obličejem ve sněhu, u úst měl zaschlou pěnu, horní ret nateklý jako po úderu. Na mnoha místech na těle má jasně viditelné škrábance a vystouplé žíly. Vlasy na pravé straně hlavy měl spálené, uši a nos pokryté krví. Oba mrtví měli extrémně modrošedou až tmavě fialovou barvu pokožky. Oficiální příčina smrti obou mladíků je umrznutí.

Těla Krivoniščenka a Dorošenka pod cedrem. 

Další mrtvé nalezli záchranáři až po několika hodinách. Byli jimi Igor Djatlov a Zinajda Kolmogorovová. Slobodin, ač ležel jen nedaleko od nich, byl nalezen až po několika dnech. Trojice se nacházela na cestě mezi cedrem a stanem, jako by se snažila vrátit do tábořiště.

Igor Djatlov byl nalezen nejníž na svahu a tedy nejdál od stanu. Ležel na zádech, v ruce svíral březovou větev. Měl odřeniny na obličeji, zaschlou krev na rtech, na pravé ruce poškozenou kůži na kloubech, pohmožděné koleno. Vzhledem k tomu, že ho našli ležet na zádech, je překvapivé, že posmrtné skvrny měl na hrudi. Oficiální příčinou smrti je umrznutí.

Rustem Slobodin, nalezen až po mnoha dnech, se nachází na svahu mezi těly Djatlova a Kolmogorovové. Leží na břiše s pokrčenýma rukama a nohama, s hlavou směrem ke stanu. V týlu lebky měl šesticentimetrovou prasklinu, která ale podle lékařů nezpůsobila smrt. Vzhledem k tomu, že tělo leželo na tzv. ledovém loži, je dost možné, že Slobodin ležel nějakou dobu ve sněhu živý. Ledové lože totiž vzniká tak, že teplé tělo pod sebou rozpouští sníh, který později zamrzá v ledovou krustu. Krom toho měl také zlomený nos, oteklou tvář, odřeniny na pravé straně tváře, poraněné klouby na rukou, pohmožděniny na obou holeních. Posmrtné skvrny měl na zadní straně krku a zádech, i když ho našli ležet na břiše. Oficiálně umrznul.

Zinajda Kolmogorovová ležela schoulená na břiše s rukama na hrudi, což je typické pro umrznutí. U jejího nosu byl sníh od krve, na pravém boku měla velkou, podlouhlou modřinu. Měla neporušenou panenskou blánu, množství modřin na rukou a dlaních. I ona, ač nalezena na břiše, měla posmrtné skvrny na zádech. Oficiální příčina smrti: umrznutí. 

Tělo Igora Djatlova. 

Tělo Zinajdy Kolmogorovové, márnice. 

Tělo Rustema Slobodina, márnice. 

Zbylé čtyři mrtvé objevili vyšetřovatelé až po dvou měsících (5.5.1959) v potoce, přikryté vysokou vrstvou sněhu. Komisaři našli v těsné blízkosti těl do obdélníku nalámané větve a chvojí, nešťastníci se zjevně snazili o jakousi podestýlku, aby zamezili podchlazení. Měli na sobě části oděvů, které patřili jejich mrtvým kolegům, zjevně je obírali o šaty ve snaze se zahřát. Jejich těla byla nejvíce zohavena.

Ljudmila Dubininová ležela v potoce hlavou dolů, zabořená do malého vodopádu. Hrudník měla rozdrcený - 10 zlomených žeber - jedno žebro prorazilo srdce a způsobilo masivní vnitřní krvácení. Měla modřinu na stehně, poškozenou kůži na spánku. Neměla oči, horní ret a chyběl jí jazyk. O ten prokazatelně přišla ještě zaživa, v jejím žaludku se našla spousta spolykané krve. Její kalhotky byly v rozkroku roztrhané, ale panenská blána byla neporušená. Oficiální příčina smrti je vnitřní zranění následkem proraženého srdce, podle patologa mohla žít ještě 10 až 20 minut.

Nikolaj Thibeaux-Brignolles ležel v potoce vedle Kolevatova. Měl vícečetné zlomeniny spánkové kosti, modřinu na levé tváři a odřené předloktí. Obličej, trup a končetiny měly nazelenalou barvu, ústa a jazyk měl špinavě zelené. Příčina smrti měla být fraktura lebky, po zranění mohl Thibeaux-Brignolles žít ještě 2 až 3 hodiny.

Alexandr Zolotarjov měl rozdrcený hrudník - 5 zlomených žeber, rozsáhlá vnitřní zranění, otevřenou ránu v lebce a chyběly mu oční bulvy. Barva kůže byla šedomodrá. Oficiální příčina smrti jsou vnitřní zranění, je možné, že umíral něco okolo dvaceti minut.

Alexandr Kolevatov byl podle vyšetřovatelů zraněn jen lehce vzhledem k okolnostem a zemřel jako poslední. Měl otevřenou ránu za uchem, zlomený nos, chybějící oči a krvácel z levého kolene. Dle pátrání moderních badatelů a nepodložených zpráv měla mrtvola částečně nebo zcela oddělenou hlavu od těla. Oficiálně umrznul.

Je zajímavé, že Kolevatov své druhy přežil o několik hodin, i když byl nalezen na stejném místě, jako Dubninová, Zolotarjov a Thibeaux-Brignolles. Lékaři odhadovali čas smrti dle obsahu žaludků zesnulých, čili pokud by Kolevatov nevečeřel s ostatními a jedl naposledy odpoledne 1.1., mohl zemřít ve stejnou dobu, jako oni.

Fotografie těl Kolevatova a Thibeaux-Brignollese v potoce. 

Těla Zolotarjova a Kolevatova. 

Tělo Ljudmily Dubininové, foto z márnice. 

Tělo Alexandra Zolotarjova, foto z márnice. 

Vyšetřování probíhalo chaoticky a neorganizovaně, po místě činu se pohybovala spousta navzájem nekomunikujících skupin vyšetřovatelů. Z toho důvodu došlo ke znehodnocení nebo ztrátě některých důležitých stop, což objasnění hromadného úmrtí výpravy dost ztížilo. Je to také důvod, proč se pravděpodobně už nikdy nedozvíme, do se doopravdy stalo. Samozřejmě, existuje spousta teorií. 

Teorie: Kulové blesky, eliášův oheň

Ve stanu se zjevil kulový blesk, který studenty vyděsil a proto vyběhli ven. Koule reagovala na jejich pohyb a 'pronásledovala' je, spálila Dorošenka s Krivoniščenkem u cedru a poté postupně zabila i zbylé členy výpravy.

Proti: Proti je skoro všechno. Čas úmrtí, způsob úmrtí ostatních, chybějící oči, jazyky....nepravděpodobné.

Teorie: Vojenské testy a tajné zbraně

V té době mohl v oblasti probíhat přesun vojenské techniky a tajný vojenský test. Údajně se nedaleko tábořiště našly kovové zbytky vojenské rakety. Armáda přiznala, že skutečně testovala balistickou střelu R-7, ale až dva týdny po událostech. Tuto teorii potvrzuje nález radioaktivity ve zbylých odhozených kusech oděvů členů výpravy. Pro útok chemickou zbraní hovoří podivné zbarvení kůže mrtvol a jejich zešedlé vlasy, které popisovali účastníci pohřbů.

Proti: Kdyby na studenty zaútočili vojáci, stan by byl jen těžko rozerván zevnitř. Našly by se cizí stopy ve sněhu. Armáda by také zcela jistě neponechala na místě činu fotoaparáty. I to, že členové výpravy šli po svahu pomalou chůzí hovoří proti takové agresi.

Teorie: Útok trestanců z gulagu, pytláků

Výprava prošla oblastí bývalých trestaneckých táborů a potkala tu přímo i trestance, odpykávající si svůj trest. Vyšetřovatelé našli údajně i předměty, které nepatřily výpravě, jako pár lyží a vak na boty.

Proti: Žádné stopy, ve stanu zůstaly peníze, alkohol, cennosti. Dívky nebyly znásilněny. Proti hovoří i zbarvení kůže, spáleniny, absence jazyka a očí u mrtvol.

Teorie: Strach z laviny, ztráta orientace

Když se uvolní velká masa ledu nebo sněhu, může vznikat jev zvaný infrazvuk. Mansijské legendy hovoří o jakési Zlaté babě, jejíž křik vyvolává bouře a tříští skály. Může to být právě tento případ. Výprava zkrátka zešílela, ztratila orientaci v prostoru.

Proti: Fyzická zranění, absence očí, jazyka. Odchod od stanu normální chůzí. A proč by se po čase nevrátili?

Teorie: Neznámé přírodní síly

Jde o geologicky zajímavou a neobvyklou oblast. Nedaleko Kholatu se nachází posvátné místo zvané Maň-pupu-ňor. Jde o seskupení sedmi skalních špicí, vzniklých dlouholetou erozí před nějakými dvěmi až třemi sty miliony lety. Právě zde údajně přebývá Zlatá baba, zde se podle Mansijů zjevují v noci světla a sídlí tu duchové. Duchové, které Djatlovci rozzlobili?

Proti: Jako obvykle, nedostatek důkazů. 

Teorie: UFO

Poslední fotografie dokládá, že členové výpravy viděli pravděpodobně nějaká světla. Svědkové údajně viděli v noci z 1.2. na 2.2.1959 nad oblastí létající světla a kulovité objekty. Místní také vyprávějí o 'místě, kde vzplála země'. Má se jednat o oblast, kde se sama od sebe vznítila půda, ačkoliv šlo o mokřady. Spousta lidí je přesvědčených, že se to stalo právě proto, že zde přistálo UFO.

Proti: Nedostatek důkazů, chybějící motiv. Navíc, proč by pravděpodobně pokročilá 'třetí strana' zabíjela nešťastníky tak zvířecími a primitivními způsoby?

Teorie: Útok sněžného muže

Jakkoliv to může znít neuvěřitelně, tato teorie by vysvětlovala rozdrcené hrudníky a zohavená těla. Vzpomeňme si také na fotografii podivné postavy v lese. Nikolaj Thibeax-Brignolles pořídil ještě jednu fotografii, na které lze vidět jen nezajímavý kus krajiny. Spekuluje se, že se snažil vyfotit právě sněžného muže, který se schovával mezi stromy, ale kterého nekvalitní čočka nezachytila. Proč by jinak Nikolaj fotil tmavou řadu stromů? Vyšetřovatelé měli údajně u stanu najít list, vytržený z deníku, kde stálo ,,Teď už víme, že sněžný muž existuje!" Pokud ale takový vzkaz existoval, ztratil se během vyšetřování.

Proti: Proč by rozřezávali stan, proč by od něj šli pomalu z kopce? Plus, zásoby jídla byly netknuté.

Teorie: Útok domorodců

Djatlovci údajně rozzlobili Mansije tím, že procházeli přes jejich území a narušovali jejich svatá místa (například posvátnou jeskyni během pátrání po geologických anomáliích a horninách). Mansijové je proto sledovali a ve vhodnou chvíli na ně zaůtočili. Také Mansijové používají durmanový dým, což je víceméně stejné jak marihuana a vznikla teorie, kde Mansijové do stanu nešťastníků vpustily durmanový dým, tím pádem kdyby se výprava ve spánku nadýchala, vzbudila by se s halucinacemi a pak by bylo pro Mansije jednoduší je zabít. A také se ztratil deník Kolevatova. Jeden z domorodců údajně před smrtí o mnoho let později doznal, že o vyvraždění expedice něco ví, ovšem jeho příčetnost v té chvíli je zpochybnitelná.

Proti: Tu noc mělo panovat velmi nepříznivé počasí, ve kterém by Mansijové pravděpodobně nezvládli výpravu stopovat. 

Teorie: Mrtvá hora

V roce 1959 se stal tento incident kde zemřelo 9 lidí.

V roce 1960 při letecké havárii zemřelo 9 lidí.

V roce 1961 bylo nalezeno 9 mrtvých turistů.

Podle domorodců tam zemřelo 9 bojovníků.

A kdo bude další?

Co si myslíte vy?