Mengeleho experimenty
"Stále před sebou vidím to malé dítě, které běží důvěřivě do plynové komory oklamáno Mengeleho slibem, že tam dostane trochu kávy. Stále vidím tančit Cikány krátce před hromadným masakrem. A slyším mučené spoluvězně, jak prosí, aby je zastřelili a zkrátili tak jejich nesnesitelné utrpení."
Josef Mengele nechal vybudovat speciální patologickou laboratoř v krematoriu č. 2 v Birkenau. Zde se prováděly pitvy lidí čerstvě otrávených plynem. Laboratoř s červenou betonovou podlahou byla vybavena nejmodernějším zařízením. Dominantu tvořil velký pitevní stůl z leštěného mramoru s několika výlevkami. Peníze na vybavení laboratoře obstaral prof. von Verschuer. Zde Mengele prováděl svůj "výzkum", aby odkryl tajemství zdokonalení "árijské rasy". Mengele shromáždil tisíce dvojčat. Jedno dítě sloužilo k experimentům, druhé jako referenční vzorek.
Své pokusy Mengele odstartoval tím, že se snažil změnit pigmentaci očí vstřikováním různých barviv. Na tento experiment použil třicet šest dětí. Výsledkem byly však pouze bolestivé infekce a někdy dokonce i slepota. Po testech, když už mu děti nebyly k ničemu, poslal je bez milosti do plynové komory. Výsledky svého zkoumání okamžitě posílal do ústavu profesora von Versüra v Berlíně.
Všechna dvojčata, která byla určena pro Mengeleho experimenty byla umístěna v baráku č. 14, který byl také přezdíván jako Zoo. Mengele dal příkaz, aby dostávaly dostatečnou stravu, měly pohodlné postele a hygienické životní podmínky, aby byly zdravé pro nejvýznamnější část procesu. Musely být silní, aby výsledky studia nenarušily infekce okrem tyfu, tím byli některé děti schválně nakaženy. Takto vydržovaná dvojčata byla určena pro fázi in vivo, což zahrnovalo provádění experimentů na dětech zaživa. Během nich docházelo k naprosto zbytečným amputacím, punkcím, nebo například oběma z dvojčat píchl injekci s tyfem, aby zkoumal, jak které dvojče reaguje. Podle západoněmeckého obžalovacího spisu jsou tato zjištění po lékařské stránce nulová.
"Jednoho dne Mengele přinesl čokoládu a nové oblečení. Na druhý den přišli příslušníci SS a vzali s sebou dvě děti. Byli to dva z mých mazlíčků, Tito a Nino. Jeden z nich byl hrbáček. O dva nebo tři dny později je jeden esesák přivezl zpátky v hrozném stavu. Byli pořezaní. Hrbáčka přišili zády k druhému dítěti a k sobě sešité měli i hřbety rukou. Byl cítit odporný zápach gangrény. Jejich rány byly špinavé a děti každou noc plakaly." (Věra Alexanderová)
Ze zmiňovaných dětí se pokoušel udělat siamská dvojčata, aby dosáhl organické krevní výměny. Pokud jedno ze dvojčat umřelo, bylo okamžitě zabité i to druhé, aby mohla být provedena společná pitva.
"Šla jsem jako omámená kolem těch jejich postelí a viděla jsem malé hlavičky, malé ručičky a nožičky a co nejhorší, viděla jsem dokonce, že některé děti měly ve tvářičkách díru!" (Věra Bártová)
Dalšími obětmi Mengeleho pokusů byla skupina ženských dvojčat, z nichž jedna z přeživších žen vzpomínala: "Každá žena dostala transfůzi od jiné z jiného páru dvojčat, aby Mengele mohl sledovat reakce. My dvě jsme dostaly každá 350 ccm krve od páru mužských dvojčat a jako reakce se dostavily kruté bolesti hlavy a vysoká horečka." Mengele nutil dvojčata i k pohlavnímu styku, aby zjistil, zda dvojčata zplodí zase dvojčata.
Velmi krutého jednání se Mengele dopustil s těhotnou Ruth Eliasovou, kterou sice nechal porodit dítě, ale měl s ní vlastní plány. Choval se k ní vlídně, ona sama jej popsala jako atraktivního a zdvořilého muže. Avšak tento atraktivní a zdvořilý muž jí hned po porodu nechal obvázat prsa, aby nesměla dítě kojit. Prohlásil, že je to pokus, jak dlouho vydrží novorozenec bez jídla. Ruth dostala mléčnou horečku, točila se jí hlava a otékala. Dítě plakalo a křičelo, až modralo. Marně. Nakonec už jen chroptělo. Lékařka Maca Steinbergová se na hrůzný experiment už nemohla dívat. Přinesla Ruth injekční stříkačku s morfiem: "Jsi mladá, Ruth. Musíš žít. A tvoje dítě už není životaschopné. Za několik hodin zemře. Složila jsem Hippokratovu přísahu a musím chránit lidský život. Nesmím zabíjet. Musíš to udělat ty." Zoufalá Ruth to udělala.
"Zpočátku dělal hlavně pokusy s kastrováním. Vybíral si k tomu mladé muže kolem 18 let a odňal jim jedno nebo obě varlata. Fyzicky po čase vypadali jako ženy a psychicky zůstávali muži." (Énrique Przewoznik)
Později Mengele rozsah svých experimentů rozšířil. Zaměřil se na lidi trpasličího vzrůstu a na dvojčata. Vytvořil si z nich skupinu, které říkal: "Má trpasličí rodina". Na stovkách těchto, i podobných lidí s vrozenými defekty, které Mengeleho tak fascinovali, se později projevily v důsledku jeho chirurgických zákroků tak podstatné fyziologické změny, že se přestali lidem vůbec podobat. Prováděl nejsložitější operace bez jakéhokoli umrtvení. Vyjímal lidem z těla různé orgány, měnil jejich podobu. Většina z nich umírala v nepředstavitelných bolestech. Těhotným ženám uměle urychloval porod bez ohledu na to, v kterém měsíci těhotenství byly: téměř všechny umíraly spolu se svými dětmi pod Mengeleho rukama.
"Řezal mě bez narkózy. Netušil jsem, co se mnou dělá, ale cítil jsem strašlivou bolest. Pak jsem viděl, jak drží v rukou mou ledvinu... Modlil jsem se, abych zemřel. Netušil jsem, že to přežiju," (Jicchak Ganon)
Mezi Mengeleho další experimenty patří ponořování lidí do kotlů s vařící vodou, aby viděl jak velkou teplotu může lidské tělo vydržet před smrtí. Vězni, kteří experimenty přežili, byli krátce potom zavražděni kvůli pitvě. Někteří byli přímo pitváni zaživa. Nechal preparovat kostry dětí... Těla některých dětí dal vařit do vody, aby se maso mohlo snadno stáhnout z kostí. Kostry byly poté ponořeny do benzinu, z důvodu vysušení, zbavení zápachu a vybělení.
Mengeleho další nedobrovolný asistent z řad vězňů Miklós Nyiszli dostane za úkol nejprve vyšetřit pro Mengeleho interesantní případ otce a syna - otec má hrb a syn jednu nohu kratší. Poté jsou oba popraveni. Nyiszli musí provést jejich pitvu. Pak je Mengelem dotázán, jaké jsou metody oddělení tkáně od kostry. Metody jsou dvě: jedna delší, jedna kratší. Nyiszli obdrží příkaz uplatnit tu rychlejší z metod. To znamená vařit těla. Na dvůr je tedy dotažena obrovská nádoba, pod ní zapálen oheň, do nádoby jsou obě těla hozena, maso se po nějaké době počne oddělovat.
Během dalších pokusů používal rentgenové záření pro pokusy se sterilizací žen, nebo elektrického proudu jako testu odolnosti. Mengele se rovněž snažil najít způsob, jak měřit snášení bolesti. Jeho dětští "pacienti", které rovněž často nazýval "svými morčátky" tak byli například po celé dny izolovány v malých komůrkách, nebo celé dny zavřené ve tmě, dostávaly různé drogy a musely se podrobovat prováděným operacím hlavy, míchy a nervů. Smutné na tom je, že v těchto i dalších případech však nešlo "pouze" o zvrhlé snahy či perverzní sebeuspokojení šíleného pána nad životem a smrtí, ale o civilně, stejně jako vědecky se tvářící mašinérii. Na Mengeleho výzkumu se totiž podílelo mnoho firem, mezi celosvětově známými , jako třeba firma Bayer, která sponzorovala Mengeleho výzkum 200 markami za usmrcenou osobu. Ano Mengeloho zvěrstva se stala předmětem byznysu.
Ovšem Mengeleho brutalita a zrůdnost se neprojevovala pouze zmíněnými experimenty. Často si vymýšlel nepochopitelně kruté kousky. Jsou známá svědectví, podle nichž Mengele např. probodnul čtrnáctileté děvče bajonetem, nebo vlastnoručně hodil nemluvně do ohně. A nejen to.
Když například přijely do Osvětimi tisíce Cikánů z Československa, Rumunska a Bulharska, dovolil jim, aby žili několik dní v relativním klidu v rodinném kruhu. Pak jim zorganizoval velkou "oslavu" pod širým nebem. Celé hodiny pozoroval, jak tito muži a ženy zpívají a tančí při světle táborových ohňů. Bylo to neskutečné, fantasmagorické: nepřirozené veselí za ostnatými dráty koncentračního tábora. Mengele to pozoroval chladným, soustředěným zrakem. Nutil vězně, aby tančili bez přestání až do svítání, a pak řekl: "Cikáni si teď zaslouží důkladnou sprchu." Na místě, kde se ještě před chvílí "veselili", museli nyní nechat všechny své svršky, hudební nástroje, ženy své ozdoby. Někteří tuto lest prohlédli a prosili ho o milost s poukazem na to, že se narodili v Německu. Ti museli vystoupit z řady a střelbou a rozzuřenými psy byli zahnáni do kremačních pecí, kde byli upáleni zaživa. Ostatních osm tisíc Cikánů zemřelo onoho rána v plynové komoře.
Jindy dal zase upálit tři sta dětí. Svědkem tohoto zrůdného činu byl vězeň Annanij Silovič Peťko: "Po chvíli dorazila na motocyklech velká skupina důstojníků SS, mezi nimi i Mengele. Vjeli na nádvoří a sesedli z motocyklů. Než sesedli, objeli kolem plamenů; ty šlehaly až k okraji jámy. Po chvíli přijela nákladní auta, vyklápěcí, s dětmi na korbách. Těch náklaďáků bylo asi deset. Když vjely do dvora, jeden z důstojníků vydal rozkaz, náklaďáky nacouvaly k ohni a začaly vyklápět děti rovnou do ohně, do jámy. Děti začaly křičet; některým se podařilo z ohnivé jámy vylézt; jeden důstojník chodil kolem ní s klacky a strkal jimi zpátky ty, jimž se podařilo dostat ven. Höss a Mengele byli u toho a vydávali rozkazy. Žádnému z dětí ještě nebylo pět let."
Známým faktem rovněž je, že Mengele často sám pozoroval toto otřesné divadlo odehrávající se v plynových komorách tajným průzorem. Kochal se tím, jak se lidé ve smrtelném strachu vzájemně objímali a ucpávali si ústa a nos ve snaze zabránit, aby jim pronikl do plic smrtící plyn. Jindy se díval na to, jak se v kremačních pecích měnily mrtvoly za několik málo minut v popel. Po celé týdny, měsíce a roky to byla Mengeleho rozptýlení. Nebo se spíš jednalo o nějaký druh bizarní zábavy, či opojení z fascinace smrti? Na toto již dnes těžko někdo odpoví.