Albert Fish
Dědeček se spoustou úchylek
Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C.. Ve dvou generacích rodiny Fishů byli mentálně postižení. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas slýchala na ulici hlasy a měla vizuální halucinace. Jeden z jeho mladších bratrů, popisovaný jako "slabého ducha", zemřel na hydrocefalitidu. Další bratr byl alkoholik nejvyššího stupně, jedna ze sester byla dementní. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec na infarkt. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci St.John's Refug. Tam se stal velmi rychle nestálým a nervózním dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Cítil v tom takovou radost, že to vždy zařídil tak, aby byl trestán co nejčastěji. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: "Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. V letech 1880-1884 jsem zpíval ve sboru sv. Johna." Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo."
Když se malý Albert vrátil k matce, která dostala lepší zaměstnání, prodělal vážný pád ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy, trpěl neodbytným koktáním. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem, aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs" ("šunka s vejci"). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Albert svého bratra nutil, aby mu tyto historky neustále opakoval a v noci o nich snil.
Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako adolescent pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen.
Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd, byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi, "Řezníkovi z Hannoveru", což byl německý sériový vrah, kanibal, aktivní mezi lety 1918-1924. Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea, jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem.
V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah. Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku, stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919, kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924).
V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí. Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát. O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922, v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací. Chvílemi chodil dokola, křičel: "Jsem Kristus!" a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. " Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle."
Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat, které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony. Dopis vnučce.
"Moje zbožňovaná Mary, můj miláčku!
Dostal jsem tvůj nádherný dopis. Býval bych ti odpověděl už dávno, ale mezi rentgeny, lékaři a mým advokátem jsem velmi zaneprázdněný. A pak, víš, že mi je už 65 a moje oči už nejsou to co kdysi. Tak můj zbožňovaný miláček bude mít osmadvacátého 18. Rád bych byl u toho, protože ty víš dobře, co bych ti dal. Počkal bych, až si lehneš do postele a pak bych ti přišel pěkně nařezat a přišil bych ti osmnáct ran na tvůj holý zadek ... Mary, miláčku, za několik dnů dostanu důchod a pak ti pošlu 20 dolarů . Nemůžu ti koupit hodinky, ale takhle si je vybereš sama. Doufám, že tvoje drahá maminka, kterou zbožňuji a kterou mám rád pořád, se má líp.
Vyprávěla si mi, že chodíš na zápasy. Tady v New Yorku jsou pořád. Na gymnáziích a v YMCA jsou velké bazény. Když se tam nějaký chlapec nebo mladý muž chce vykoupat, musí se svléknout a plavat nahý. Jeden z největších bazénů v USA je v YMCA na 8. avenue nebo na 57.západní ulici. Někdy je tam víc než 200 mužů a chlapců úplně nahých. Kdokoliv se tam může jít podívat za 25 centů. A ty víš velmi dobře, můj zbožňovaný miláčku, že většina dívek se ráda dívá na nahé chlapce. Zvlášť na velké chlapce. A víš moje drahá Mary, co všechno dívky dělají, aby se toho představení mohly zúčastnit? Mnohé mají mužské účesy. Oblékají se do šatů svých bratrů a na hlavy si nasazují čepice. Velmi často se chlapec, když vyleze z vody, dostane do blízkosti dívky, převlečené za chlapce. Je tak blízko, že se dívka může dotknout jeho nahého těla. Většina mužů a chlapců ví, že se na ně dívky dívají, ale je jim to jedno. Dávej si pozor, až půjdeš ven, hlavně když bude sníh. Nezapomeň si obout ty boty s kaučukovou podrážkou. Teď bych se , můj miláčku, velmi rozzlobil, kdybys mi co nejdřív neposlala další z tvých nádherných dopisů. Jestli mě necháš čekat, přijdu tě navštívit pořádně ti nasekám- ty víš kam!"
Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: "V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát "Buck-Buck, How Many Hands Up". Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu... Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu... Taky jsme hrávali "Sack of Potatoes Over". Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali... Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer."
Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel.
Aby ukojil Fish své masochistické choutky, ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků, z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví, těsně vedle tračníku, konečníku nebo žlučníku. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea, na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma.
Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn Albert Jr. o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem na 74. ulici, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: "Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem." Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl Albert Jr. Svého otce "v akci". Stařec stál úplně nahý uprostřed pokoje se zavřenými okenicemi. Jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Při každé ráně vyskočil a zařval bolestí. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: "Obličej mu strašně zrudl, což bylo spíš bizarní, protože ve dne vůbec nevycházel ven. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval." Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku "Moon Maniac".
Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů. A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto frenetické rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení. Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát. Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech. V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: "Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou." Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací, dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem, který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: "Cpu si je do zadku". Tentokrát ho to stálo desetidenní pobyt v psychiatrické léčebně.
Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd. 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: "Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda, 406 West 15th Street." Hned následujícího dne otevřela Delia Budd, Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard. Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr " přímo z jeho farmy". Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd, mladší sestra Edwarda Budda. Její hnědé oči a tmavě hnědé vlasy ostře kontrastovaly se světlou pletí a růžovými rty. F. Howard jí podal peněženku se slovy: " Ať se ukáže, jak dobrý je počtář." Grace mu po chvíli vrátila peněženku: "92 dolarů a 50 centů." " To je ale bystrá holčička," pochválil ji "pan Howard" a nezapomněl ji odměnit 50 centy na bonbóny. Poté se Delii svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. "Miluji děti" řekl F. H. "a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí." Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu - roh Columbuské a 137. ulice. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu.
Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní. Že ten příjemný stařík byl podvodník, že žádný Frank Howard neexistuje, že není žádná farma ve Farmingdale. Nic z toho nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty atd. Žádná stopa po Grace. Policie tak rozeslala po svých stanicích 1.000 kopií letáků s Gracinou fotografií a s popisem údajného pana Howarda. Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů, kde všude prý Grace nespatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto "zaručené" dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování.
Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. "Kde je Billy Gaffney?" zeptal se svého syna. "Odnesl ho ošklivý pán," odvětil tříletý chlapeček. Ošklivý pán měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího pána s šedivými vlasy. Podivný chlapík, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst. Nakonec muž zmizel ulicí. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce, jak si hrají s míčem. Muž zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité a oblečení bylo ztrháno z těla. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil.
I když se detektiv William King, pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu.
Až 11. listopadu 1934, více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka, Delia Budd, dostala tento dopis.
"Milá Paní Budd!
V roce 1894 jeden můj kamarád sloužil jako námořník na lodi Tacoma pod kapitánem Johnem Davisem. Loď vyplula ze San Franciska do Hongkongu. Když dopluli na místo určení, můj přítel a jeho dva druzi se rozhodli vydat na pevninu a opít se. Když se vrátili, loď už odplula bez nich. V té době panoval v Číně hladomor. Jakýkoliv druh masa se prodával mezi jedním až třemi dolary za libru. Ti nejchudší trpěli tolik, že prodávali řezníkům své děti, mladší dvanácti let, aby je naporcovali a prodali dál. V jakémkoliv obchodě člověk mohl dostat steak, kotletu, nebo ragú. Podle vašeho výběru vám uřízli kus nahého těla chlapce nebo dívky. Zadek, který je nejlibovější částí, se prodával jako zadní hovězí a byl nejdražší. John zůstal v Hongkongu tak dlouho, že v sobě objevil chuť na lidské maso. Když se vrátil do New Yorku, unesl jednoho sedmiletého a jednoho jedenáctiletého chlapce a odvedl je k sobě domů. Svlékl je a svázané strčil do skříně. Mnoho krát ve dne v noci, je bil přes zadek a mučil je, aby jejich maso změkčil. Nejdřív zabil toho staršího, protože jeho zadek byl masitější. Každou část jeho těla, s výjimkou hlavy, kostí a vnitřností, uvařil a snědl. Dítě bylo opečeno v troubě (celý jeho zadek), uvařeno, usmaženo a rozsekáno do omáčky. Ten menší chlapec prošel tím samým. V té době jsem bydlel v čísle 409 na 100. východní ulici, po pravé straně. John mi o svých delikatesách z lidského masa tak často vyprávěl, že jsem se rozhodl také ochutnat. V neděli 3. července 1928 jsem přišel k vám, do čísla 406 na 15. západní ulici. Přinesl jsem sýr a jahody. Obědvali jsme společně. Grace se mně posadila na kolena , políbila mě. Rozhodl jsem se ji sníst. Vymyslel jsem si narozeniny a vy jste jí povolila, aby šla se mnou. Odvedl jsem ji do jednoho opuštěného domu ve Westchestru, který jsem objevil. Když jsme tam přišli, řekl jsem jí, aby zůstala venku. V prvním patře jsem se svléknul do naha, abych se neumazal od krve. Když jsem všechno připravil, šle jsem k oknu,abych zavolal Grace. Až do jejího příchodu jsem se schoval do skříně. Když viděla, že jsem nahý, rozplakala se a chtěla utéct. Chytil jsem ji. Hrozila, že to všechno řekne mamince. Svlékl jsem ji. Hodně se bránila, kousala a škrábala. Uškrtil jsem ji, pak jsem ji rozřezal na kousky a maso jsem si odnesl domů, kde jsem ho uvařil a snědl. Ani vám nemůžu vypovědět, jak byl její zadeček, upečený v troubě, libový a delikátní. Trvalo mi devět dní, než jsem ji celou snědl. Neznásilnil jsem ji, ačkoliv bych mohl, kdybych si to přál. Zemřela jako panna."
Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa - drobná písmena N.Y.P.C.B.A., zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž jménem Sicowski, dobrovolný domovník, se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. King znovu vyslýchal mladého muže. Sicowski si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish. Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek na pětadvacet dolarů a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. Spolu s několika kolegy se schoval do jednoho pokoje a vyčkával.
13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Detektiv King se údajně spokojil jenom s tím, že řekl: "Konečně tě mám."
Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Začal se odkrývat případ muže, jenž život zasvětil vraždám a nejšílenějším perverznostem.
Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít.Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru na Irvington v okrese Westchester. Když dojeli na místo a vystoupili na nástupiště, malá Grace rychle vběhla zpátky do vlaku a o několik sekund později byla zpátky: "Balíček! Zapomněl sis balíček!" Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage. Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. V prvním patře byla místnost chudě zařízené místnosti pak hleděl z okna na Grace, která trhala kytičky. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním.
Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů."
Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl v malé lahvičce. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Pod vlivem bolesti řvát a poskakovat. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. "Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo!" - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací.
Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a hodil je do hrnce s vodou, do něhož už předtím nasypal cibuli, petržel, mrkev a brambory a dochutil bujónem. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení. Znovu se viděl v okamžiku zločinu.
Po výslechu položil detektiv King poslední otázku: "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin?" "Víte," Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod." Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii." Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně." Když detektiv King přivezl na stanici pana Budda a jeho syna Edwarda, aby Fishe identifikovali, Edward se na Fishe vrhnul a začal na něj řvát: "Ty parchante! Ty špinavej zkurvysyne!" Pan Budd byl zaskočen Fishovou chladnokrevností: "Víte, kdo já jsem?" "Ano," odpověděl Fish klidně. "Vy jste Albert Budd." "A vy jste ten, co přišel jako host do mého domova a odvedl moji malou holčičku," odvětil v slzách otec unesené dívky.
Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler. Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz, byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho činžáku. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí, s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr Dr. Frederic Wertham byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších zločinců všech dob.
Po nějaké době uviděl řidič brooklynské drezíny v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako nervózního staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney, o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil.Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí."Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1911. Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem. Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také.Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města."
Když se ho dr. Wertham zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: "Aspoň na sto." Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev. Byly to hlavně černošské děti, protože podle Fishe se policie starala jen málo, když zmizely. Několikrát si zaplatil služby jedné černé holčičky, které platil pět dolarů vždycky, když mu přivedla malého chlapce. Podle jeho vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, "od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě." Někdy musel rychle odjet, protože: "kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči." Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl "tak nevinný vzhled."
Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí 11. března 1935 ve White Plains v New Yorku. Soudce - Frederick P. Close, Fishovým právníkem byl James Dempsey, zástupcem státu pak Elbert F. Gallagher. 22. března po čtyřhodinovém jednání vynesla porota svůj verdikt: Albert Fish je odsouzen k trestu smrti. Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil." Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou?" I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní zdraví byla poprava stanovena na 16. ledna 1936. Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Kolem jedenácté hodiny večer posadili Alberta Fishe na elektrické křeslo. Dozorci mu umístili elektrody na oholené nohy. Fish předtím podal několik listů papíru svému obhájci, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl."
Ten text:
"Existuje veřejná skládka v Satorii, na River Avenue. Už léta tam lidé vyhazují hromadu věcí. Tady je můj plán: před několika lety jsem žil v čísle 228 na 81. východní ulici, v posledním patře. Předpokládejme, že se vám přiznám, že jsem ... malého Gaffneyho (sloveso v dopise chybí) stejným způsobem jako holku B. Nic to nezmění, protože jsem už obviněný ze zločinu. Nicméně musím připustit, že řidič tramvaje, který mě identifikoval v doprovodu malého chlapce, měl pravdu. Můžu vám říct, že jsem v tu chvíli hledal uspokojivé místo, abych vykonal svoji práci.
Vydal jsem se proto na skládku v River Avenue. Je tam opuštěný dům, nedaleko od místa, odkud jsem ho přivedl. Ten dům jsem maloval pro jeho majitele několik let před tím. Byl to kovář. Zapomněl jsem jeho jméno, ale můžete se zeptat mého syna Henryho, který mu kupoval auto. Otec toho člověka žil v domě. Gene, John a Henry mně pomáhali malovat. V té době tam na silnici parkovalo pár starých aut.
Tam jsem přivedl chlapce. Nejdřív jsem ho svlékl, pak jsem mu spoutal ruce a nohy a udělal jsem mu roubík z kusu špinavého hadru, který jsem tam našel. Potom jsem spálil jeho šaty , boty jsem vyhodil do odpadkového vozu a vrátil se domů tramvají až na 59. ulici. Byly dvě hodiny ráno a zbytek cesty jsem šel pěšky.
Druhý den, kolem druhé hodiny odpoledne jsem si přinesl svoje nástroje a také pořádnou devítiocasou kočku. Vyrobenou doma. S krátkou rukojetí. Rozřízl jsem jeden svůj pásek na dva kusy, pak jsem z každé poloviny nařezal šest pruhů, kolem dvaceti centimetrů dlouhých. Bičoval jsem jeho zadek, až mu krev tekla po nohách.Uřízl jsem mu uši,nos, zvětšil jsem mu pusu od ucha k uchu. Vyndal jsem mu oči z očních důlků. V tu chvíli už byl mrtvý. Zabodl jsem mu nůž do břicha a k ráně jsem přiložil ústa, abych vypil krev.
Sebral jsem čtyři staré pytle na brambory. Pak jsem mu uřízl ruce a nohy. Přinesl jsem si sebou kleště. Sloužily mi k tomu, abych mu uštípl nos, uši a několik kousků masa z jeho břicha. Pak jsem přeřízl trup těsně pod pupkem.Potom nohy asi pět centimetrů pod jeho zadkem. Nařezal jsem hlavu, ruce, paže a nohy pod koleny. Všechno jsem to dal do pytle s kamením, zavázal provázkem a hodil do stojaté vody rybníku, který uvidíte u silnice, když pojedete na North Brach. Voda je tam hluboká kolem metru a půl. Hned se to potopilo.
S masem jsem odjel domů. Měl jsem předek těla s kousky, které mám nejradši. Jeho ptáčka, varlata a roztomilý, pěkně baculatý zadeček, abych si ho mohl upéct v troubě a sníst. Z uší, nosu a kousků obličeje a břicha jsem připravil ragú. Dal jsem do něj cibuli, mrkev, tuřín, celer, pepř a sůl. Bylo moc dobré. Pak jsem rozřízl hýždě, ptáčka a varlata na dvě půlky a umyl jsem je. Jídlo jsem strčil do trouby a zapálil jsem ji. Pak jsem uřízl plátky slaniny a položil jsem je na obě půlky hýždí. Oloupal jsem čtyři cibule a asi po čtvrt hodině jsem na maso nalil asi půl litru vody, aby pustilo šťávu, než tam dám cibuli. Pravidelně jsem maso zaléval šťávou na dřevěné lžíci. Aby maso bylo lepší a šťavnatější. Za dvě hodiny byly hýždě pěkně opečené. Nikdy jsem nejedl pečenou krůtu, která by byla aspoň z poloviny tak dobrá, jako jeho rozkošný, baculatý zadeček. Jídlo jsem měl na čtyři dny. Jeho ptáček byl skvělý,ale varlata byla moc tvrdá:nemohl jsem je rozkousat. Hodil jsem je do záchoda.
Můžete dát tenhle dopis mým dětem a když to bude nutné, budu o tom svědčit. Mohl bych vyprávět detaily...., jako kdybych diskutoval o čase,co způsobil.
Místo které jsem popsal je ideální pro takový čin. A když budete mluvit s novináři, řekněte jim, že Bůh mi přikázal, abych smyl své hříchy a abych se mu vydal na milost a nemilost. Zaveďte je k té skládce. Budou jako blázni. Jaká nová senzace! Gene, John a Henry, ktří se mnou v tom domě pracovali, vám moje slova potvrdí. Nebo si myslíte, že bych měl zavolat otce Malleta z kostela Díkuvzdání Panně Marii ve White Plains a vyzpovídat se mu?
Napište mi,abych věděl co vy chcete, abych udělal. Jestli vám to může pomoct, zeptejte se ředitele věznice Caseyho nebo doktora, cela 1-b-14, volání o pomoc v 7 hodin večer. Když jsem byl na hlavním oddělení policie, od 13. do 14. prosince, ještě jsem nic nepřiznal. Když důstojník F.W. King opustil vyšetřovací místnost, seržant Fitzgerald mě surově uhodil do břicha, ačkoliv jsem seděl. Můžu vám to ukázat během návštěvy. Řekl mi, i když jsi stařec, jestli se k ničemu nepřiznáš, vezmu tě s sebou dolů a tam ochutnáš můj obušek. Chtěl bych, abyste si ho vzal kvůli mně na paškál. Požádejte důstojníka Kinga, aby vám dal můj mučící obušek. Má ho. Dokáže to stav mého ducha. Je to prkýnko s vyčnívajícími hřebíky."
Po jedenácté hodině zřízenci věznice pustili proud a nejstarší odsouzenec k trestu smrti, který byl kdy v Sing Singu popraven, zemřel. První výboj údajně nefungoval. Jeden newyorský novinář, který byl popravě přítomen, vyprávěl, že kolem Fishovy hlavy se objevil mrak kouře: sedmadvacet kovových háčků, zabodnutých v těle, způsobilo zkrat. Druhý výboj byl již pro Alberta Fishe smrtelný.
